Když
jsem někomu z Čechoameričanů ukazoval plán cesty, kterou hodláme s
naším kvartetem po USA a Kanadě podniknout, tak mě měli všichni za
blázna. I můj kamarád z Kalifornie - starý harcovnik Pavel Kaut -
nás od turné odrazoval, prý jsme si vzali sousto jako Hanzelka a Zikmund.
Že nám jen nehrozi, že nás v Americe někdo zabije a sežere. I můj
kamarád a spolužák Frank Safertal, který mi v Praze s plánováním turné
pomáhal, se nad dalším rozšířením cesty o tři neděle zhrozil. Já
jsem byl původně klidný, říkal jsem si, že celý život nic jiného neděláme,
než že jezdíme a jezdíme a hrajeme a hrajeme, že to bude pro nás hračka.
Ale těsně před cestou jsem také dostal trochu strach. Stačila jedna
nehoda, jedna nemoc nebo jedno malé tornádko, nebo jedno malé vězeníčko
za rychlou jízdu - a naplánovaný hustý řetězec koncertu se mohl přetrhnout.
Takže kromě našeho celoživotního tréninku bylo potřeba také trochu
štěstí. A to jsme, díky Bohu, měli.
Los "Enžlís"
má prostě říz,
chci tě tu mít, prosím tebe.
V Los "Enžlis"
buď se mnou, pleas,
budeš tu mít modrý z nebe.
Ach jo, Bože, co tě drži ve chlívě a na polich?
Ty chceš bejt
celej život vo chlebu a fazolich?
V Los "Enžlis
dáš si hned špíz,
budem si šuškat ve větách holých.
ukázka z připravovaného CD
US EVERGREEN |
| |
|
|
|
Washington |
New York |
|
|
New York |
Saint Petersburg |
Za sedm týdnů jsme ujeli vypůjčeným "pontiacem
montana" téměř 18 000 mil a odehráli celkem 27 představení. V
prvním kole jsme postupně hráli ve městech New York, New Jersey, Washington,
Chicago, Wilber, Denver, Anaheim, Los Angeles, Davis, Santa Clara,
Seattle, Vancouver, Calgary, Edmonton, Winnipeg, Ottawa, Toronto a
London. Kvůli nouzi o lodní lístky na Queen Mary se můj pobyt v Americe
o tři neděle prodloužil - a tak jsme si ještě šoupli Atlantu, Key
West, Miami, Saint Petersburg, Detroit, Kitchener, ještě jednou Toronto,
Boston a ještě jednou New York.
Moje předpoklady se ukázaly být nakonec správné,
jsme asi opravdu hodně otrlí, po zájezdě jsme prakticky necítili žádnou
únavu, klidně bychom ve šnůře ještě dalších sedm týdnů pokračovali.
Pochopí to asi jen Walda Matuška, který třikrát udělal podobný okruh
a i on asi dospěl k poznání, že v Americe je cestování mnohem snazši
a mnohem méně namáhavé než v Česku. Amerika je holt svou neuvěřitelně
hustou sítí dálnic a svými ohleduplnými vyspělými řidiči o padesát
let před námi. K tomu, že jsme tak lehce a v klidu tento náročný zájezd
zvládli, přispěli samozřejmě hodně Čechoameričané, kteří všechna naše
vystoupení hojně navštívili a bez výjimky nám všude připravili takovou
atmosféru, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Pevně doufám, že tento
pocit byl oboustranný, že i oni na nás budou vzpomínat v dobrém.
|
|
San Francisco |
San Francisco |
A naše nejsilnější dojmy mimo sály? Manhattan,
Chicago, Wilber, cesta z Denveru do Las Vegas, Medvědí řeka u Auburnu,
cesta z Vancouveru do Calgary, medvěd před autem v Ontariu, jezera
nad Ottawou, Daytona Beach, Key West, rybí restaurace v Saint Peterburgu.
A ještě jeden silný dojem. Několikahodinové jízdy kolem nekonečných
lánů pšenice, několikahodinové jízdy kolem nekonečných stád dobytka,
několikahodinové jízdy kolem továren. Jak si ještě dneska někdo může
myslet, že se tohlento dá porazit. K takovému dubisku není špatné
být přimknutý.
/I. Mládek pro Czech Times Washington/
Nedávno jste se plavil do New Yorku po moři,
jak jste snášel cestu?
„Plavit se na Queen Mary 2 do Ameriky je stejné, jako
kdybyste byla týden ubytovaná v hotelu Hilton v nějakém malém městečku,
kde nikdo nepracuje a přesto tam od rána do večera všichni zadarmo
jí, baví se, hrají ruletu, sportují, prostě žijí. No, nějaké to vstupné
na loď teda je. Pro mě to byla dost rána, na lodi bylo ale dost takových,
pro které to byly drobné.“
Byla to vaše první plavba?
„Takhle dlouhou plavbu jsem podstoupil poprvé. Předtím
jsem se jen občas povozil někde při pobřeží.“
Proč jste si jako destinaci vybral právě
New York?
„V New Yorku jsem měl s naším Dada divadlem první představení.
Dlouho jsme se tu neohřáli, čekalo nás pětadvacet tisíc kilometrů
autem a asi třicet představení pro naše krajany. A měli jsme na to
jen sedm týdnů.“
z rozhovoru pro Aha! (Šárka Nováková 6. 9. 2006)
|
|
Niagarské vodopády |
Niagarské vodopády |
MINIČUNDR
Lidé
se potkávají v hospodách nebo na čundrech. Nemyslím si, že zájezd
čtveřice Ivan Mládek, Ivo Pešák, Libuše Roubychová a Milan Pitkin
je zrovna miničundr. Projet v několika dnech Ameriku z východu na
západ a zpět v autě a při tom udělat řadu vystoupení, to je pořádný
výkon. Vlastně s Ivo Pešákem jsme v sedmdesátých letech řešili existenciální
otázky v hospodě U zlatého soudku na rohu Opatovické ulice a Ostrovní.
Doba, kdy studenti nabírali své zkušenosti v pražských hospodách a
měli na to, je nenávratně pryč. Turisti z EU je nenávratně vytlačili
na periferii. Ivo experimentoval s jazzem, hrál rock and roll a pak
jsme slyšeli, že hraje také s nějakou kapelou Ivana Mládka. Po čase
věhlas této kapely šel nahoru a tak, když se řekne Ivo Pešák, tak
si ho každý spojí právě s tímto tělesem, které již přes třicet let
rozdává humor a smích. V úterý 4. července 2006 jsme je měli možnost
vidět díky společnosti Video El Canada v Torontu a skutečně jsme se
dvě hodiny mohli bavit. Spolu s Ivanem Mládkem a Ivo Pešákem (na snímku)
jsme mohli vidět a slyšet Milana Pitkina a Libuši Roubychovou. Co
se vlastně změnilo od té doby, kdy jsem parkoval svého modrého favorita
F12 v Ostrovní ulici. Osud tomu chce, že mám stále modré kolo, ale
dnes je značky Gardin. Takže u mne se toho moc nezměnilo a podobně
je tomu i s Ivem Pešákem. Ten k tomu říká: "Moje postava se změnila
do šířky, trochu jsem proplešatěl, trochu zešedivěl. Chodím hrát po
hospodách. Stále mám rád pivo a nemyslím si, že alkohol škodí, ale
že všechny abstinenty přežiju. Mám kapelu Rokec a hrajeme staré rokenroly
z padesátých let, což mne skutečně baví. Mimo to jsme se s Upírem
Krejčím zbláznili a na stará kolena děláme diskotékové písničky pro
omladinu. Nepočítali jsme však s jednou věcí, že mládež ožívá teprve
kolem jedné v noci. To je jediné, co mi dělá potíže." O tom,
že Ivo Pešák nestárne svědčí skutečnost, že během večera předvedl
taneční kreaci. Libuše Roubychová nás při svých dobrodružných cestách
po Praze zase zavedla třeba do krematoria a Milan Pitkin byl vzornou
ukázkou, jak se chovat k starším lidem. Pokud chcete slyšet nějakou
anekdotu o zlaté rybce od Ivana Mládka, tak máte možnost vidět ještě
jednou celou skupinu ve čtvrtek 20. července 2006 v Hale kostela sv.
Václava, 496 Gladstone Ave. v Torontu nebo o den dříve v Kitcheneru.
Aleš Březina, Toronto
satelitte 1-416 13. 7. 2006 No. 13. www.zpravy.org/1/2006/14/14.html
