Rozhovory

 

Ivan Mládek má početné zástupy svých příznivců už skoro čtyřicet let

8.10. 2011
Ivan Mládek baví se svým Banjo Bandem početné zástupy svých příznivců už skoro čtyřicet let. Jeho invence je přitom,
zdá se, nevyčerpatelná. Vždy překvapí něčím novým, ať jsou to písničky, klipy, divadelní či televizní pořady,
obrazy a ilustrace nebo situačně-konverzační komediální seriály.
Supraphon se nyní vrací „ke kořenům“: vydává reprezentativní DVD s originálními klipy největších hitů Mládkovy kapely.

imagePamatuji si, jak jste někdy v polovině sedmdesátých let minulého století v Lucerně
přebírali výroční Cenu časopisu Melodie; tam někde začal váš raketový vzestup?
Asi ano, to jsme začínali být hodně populární – pro nás dost překvapivě.
První písničky jsme natočili v roce 1973 a do povědomí jsme se dostali díky rozhlasu.
Hrál nás tenkrát denně, každý měsíc jsme měli natáčecí frekvenci, během které jsme
přitočili dvě nové věci – a rádio je hned zase hrálo. Televize o nás zpočátku moc zájem
neměla, ale po oné popularizaci v rádiu nás nakonec také oslovila. Začalo to nějakým Silvestrem,
pak nás zvali do různých estrád, pořadů Chvíle pro písničku a dalších. Samostatných pořadů
jsme moc neměli, za třicet let jenom tři.
 
 
Celý rozhovor najdete ZDE
 
Pravičák Ivan Mládek: Češi se mají skoro nejlíp na světě. A stejně nadávají
 
Parlamentní listy 10. října 2011
Už dvaadvacátého října má v Praze proběhnout demonstrace, která má vládě nastavit zrcadlo nespokojenosti
s její prací. Ačkoliv si kabinet Petra Nečase polepšil, má zatím podporu jen asi dvaadvaceti procent občanů.
Zpěvák, muzikant a bavič Ivan Mládek je přesvědčený, že „nespokojence" štve, že začalo platit, že bez práce
nejsou koláče. Ti co se činí, podle něj na naštvání nemají čas.
 
 

Ivan Mládek: Pokud se lidé nesmějí, je to blbé

26.7. 2011
Ivan Mládek (69) začínal jako muzikant a na hudební scéně se pohybuje od poloviny šedesátých let. Postupem času byl
nucen prostor mezi písničkami na koncertech spojovat mluveným slovem, a protože měl smysl pro legraci, fungovalo to.
Lidé si jeho styl oblíbili, a tak je dnes znám především jako autor slavných písniček z minulosti a oblíbených televizních
show i sitkomů současnosti.
 
Jak písnička Jožin z bažin vůbec vznikla?
Na zakázku. Objednal si ji humorista Zdeněk Navrátil, svého času redaktor zlínského rozhlasu. Původně si ale vymyslel
povahově úplně jinou figurku, na kterou měl napsanou i básničku. Chtěl po mně, abych ji zpopularizoval. Z mého pohledu
byl ale jeho Jožin z bažin exhibicionista. Zachoval jsem tedy námět a vymyslel povahově jinou postavu i příběh. Duchovním
otcem Jožina z bažin je tedy Navrátil, já si vymyslel jen ten pitomý příběh. Za to, že písničku napíšu a dostanu do rozhlasu,
mi slíbil demižon slivovice.
 
Celý rozhovor najdete na NOVINKY.CZ
 
Ivan Mládek: Na vzpomínky nemám čas
 
28.6. 2011
Praha /ROZHOVOR/ – Supraphon vzdal čest hitům Ivana Mládka. Vydal DVD Ivan Mládek a jeho Banjo Band,
které přináší záznam 26 písní, vesměs ze 70. let (nejmladší jsou Psohlavci z roku 2000). Nechybí Jožin z bažin,
Švadlenka Madlenka, Dáša jedla cukroví, Prachovské skály či Linda. Bonusem jsou Přechod Svratky suchou nohou
z roku 1978 a Jez nazpívaný s Karlem Gottem natočený o rok později. S Ivanem Mládkem jsme si tudíž povídali
o novém DVD, starých písních, ale i seriálu pro Barrandov.
 
Když se tak díváte na výběr svých písní, nejímá vás nostalgie?
Já se dívám stále vpřed. Popravdě řečeno, na vzpomínky ani nemám čas. I v těch sedmdesáti letech je člověk pořád
ve fofru. Bylo by asi rouhání tu energii zahodit, tak jedem pořád dál. Myslím, že je lepší fofr, než nemít co dělat.
Hrajeme od května do září na různých větších akcích a působíme jako zpestření. Starý jazzový skiffle dnes moc kapel
nehraje, od většiny se tak poměrně lišíme.
 
Celý rozhovor najdete zde Denik.cz
 
Ivan Mládek, protivnej blbec i hrdý bavič
 
3. května 2008 10:35
Právě jedu z Polska, ozvalo se v telefonu. Dohnat v současné době Ivana Mládka je otázka štěstí - většinu času tráví se svým Banjo Bandem v Polsku, kde koncertuje častěji než doma.
 
Za všechno může jeho skladba Jožin z bažin, kterou zná v tuhle chvíli v Polsku asi víc lidí než českou hymnu.
Na internetu se totiž na začátku roku objevil třicet let starý videoklip, v němž vedle Mládka tančí Ivo Pešák.
Jožin od té doby nakazil celé Polsko, tamní mládež napodobuje Pešákovy kreace, na polských zdech se objevují nápisy
Jožin prezidentem. Mládek se v Polsku stal skutečnou hvězdou.
"Banjo Band se připravuje na dvě nejbližší televizní vystoupení, polští režiséři už chtějí k našim písničkám i mé průvodní slovo,
a tak mám hlavně já trochu fofr. Příprava na taková natáčení je pro mě dvakrát obtížnější, než byla příprava na naše televizní natáčení v Česku. Ale když se to povede, mám dvojnásobnou radost," říká muzikant, jehož muzika je hlavně humoristická
a on sám se hrdě označuje za profesionálního baviče.
 
Nedávno jste řekl, že peníze pro vás znamenají míň než sláva. To byl vtip, nebo jste to myslel vážně?
Vidím, že asi přestanu v rozhovorech vtipkovat, musím si dávat pozor na pusu. To, že na mě občas někdo pokřikuje na ulici,
je to poslední, co by mě nějak motivovalo.

Takže jsou pro vás naopak důležitější peníze?
Než sláva jsou pro mě určitě peníze důležitější. Ale nikdy jsem je nevydělával ničím, co by mě nebavilo. Všechno, co dělám,
je současně i můj koníček, takže je to pro mě zábava. A musím říct, že jsem se zatím nikdy nenudil.

Nikdy jste nebral muziku vyloženě jako byznys?
Ne. Ale jiná věc je, že z toho celkem slušný byznys občas sám vyplynul, čemuž jsme se jako kapela samozřejmě nikdy nebránili.
Stejně jako teď přišel bez našeho přičinění úspěch v Polsku. Publikum si nás našlo také samo.

Učil jste se polsky. Jste schopný v polštině konverzovat? Nebo se učíte vtipy nazpaměť?
Konverzuji zatím jen chabě. Svoje texty jsem se v polštině musel samozřejmě naučit nazpaměť, ale na rozdíl od vystoupení v Německu
v 80. letech alespoň vím, co říkám. V polštině se mnohem lépe orientuji. I když musím říct, že i v Drážďanech tehdy reagovali lidi podobně jako nyní v Polsku. Když texty v němčině četla kolegyně Lenka Plačková, která je jazykově zdatnější než já, rozuměli velmi dobře a smáli se stejně jako Češi.
A jak to vypadalo, když jste se letos v Polsku poprvé postavil na pódium?
Na první představení do Opole jsme jeli s obavami. Nebyli jsme si jistí překladem a slovními gagy, stačí totiž skutečně malá nepřesnost
a cizinec neporozumí. Cizinci se po vtípku nezvedne ani koutek. Takže reakce v Opole nebyla taková, jakou jsem po zkušenosti z Česka očekával. Pár textů jsem musel vyměnit a pak už to bylo dobré. Ivan Mládek
Jak dlouho jste polskou show dával dohromady?

Napsal jsem ji za dva dny, během dalších dvou týdnů se text překládal a dalších deset dní jsem se ho učil. Spolupracoval jsem s několika překladateli a pomáhala mi i jedna známá Polka, která žije v Praze.

Chytily se kromě Jožina v Polsku ještě další texty?
Diváci na představeních po nás chtějí ty skladby a průpovídky, které znají z televize, z internetu nebo z desky
Jožin z bažin v Polsce,  která se v Polsku šíří. Nejčastěji požadují Prachovské skály, Jez, Lindu a pohádku O Sněhurce.
Ale jestli se tyhle mé výtvory v Polsku opravdu chytily, to ukáže až čas.

Pamatujete si na moment, kdy jste se o úspěchu v Polsku dozvěděl?
O situaci v Polsku mě první informoval náš manažer - zpočátku jsem si myslel, že je to nějaká sranda.

Ale nebyla. Koukal jste na internetu na reakce, které v Polsku Jožin vyvolal? Co jste jim říkal?
Sám jsem se na to nekoukal, ale občas mě někdo informuje. Jsou to lichotivá čísla, asi před měsícem vidělo Jožina
už víc než deset milionů lidí.

Už jste v Polsku tak slavný, že vás poznávají i lidi na ulici?
Na ulici nás každý druhý Polák poznává, ale to ještě neznamená, že jsme slavní. Být známý neznamená být už slavný.

Čím si vlastně vysvětlujete zájem Poláků o vaši muziku?
To si asi neumí vysvětlit nikdo. Umíte si snad vysvětlit, proč se u nás kdysi chytla "céčka"?
Protože to byla hračka a vzácnost, která se tu za komunismu nedala sehnat.

No a v Polsku se zase za kapitalismu nedala sehnat na CD taková pitomost s dvěma tak krásnými lidmi, jako já a Ivo Pešák.
Jeden polský režisér nám říkal, že v Polsku je plno kabaretů, které dělají blbce kde z koho, ale že tam chyběl někdo,
kdo si tak dokonale dělá blbce sám ze sebe. Ale chtěl bych dodat, že udělat ze sebe blbce na pódiu tak, aby se tomu lidé
smáli, to není zas tak úplně snadné. Udělat ze sebe blbce tak, aby se lidi nesmáli, to je snadné velice.

Ptal jste se polských kolegů nebo posluchačů, co je na Jožinovi a jiných písních dostalo?
Neptali jsme se, ale dá se to uhodnout. Vlezlá melodie, snadno zapamatovatelný legrační slogan, záměrně připitomělý text
a úderná choreografie s Pešákovým neodolatelným tanečkem, Bošinovým basováním na kravský zvonec a Gerendášovým
trikem se sklem. A také Poláky baví čeština, prý je legrační, prý šišláme jako malé děti. Drzost, co?
Poláci si z češtiny tradičně dělají legraci, bylo to u vás také tak?

Snem všech showmanů, komiků, vypravěčů, hudebních klaunů a mimů je, aby se jim lidi smáli. Když Poláky baví české
písničkové texty, tak to je další naše devíza navíc. Co lidí se snaží dělat legraci a nikdo se jim nesměje! Nebo na jejich
moudré vtipkování jen tleskají - to je snad ještě horší.

V Trutnově jste zažil před lety na festivalu překvapení s nenadálým úspěchem. Co pro vás znamená víc? Aplaus od rockerů, nebo "nová kariéra" v Polsku?
Naše představení v Polsku jsou atmosférou podobná těm, která máme v Česku na rockových festivalech či v rockových klubech.
Máme rádi každé publikum, které má rádo nás.

Neměl jste nikdy ambice dělat vážnější písničky?
Dělat vážné písničky mě nikdy ani v duchu nenapadlo. To snad dělá dost lidí, ne? Od písničkářské a bavičské profese jsem odbočil jen malováním, ale i obrazy jsem bral vlastně jako prostředek pobavit... Samozřejmě také za účelem obohacení se. Nestydím se za to, že jsem profesionální bavič.

Není vám přece jen líto, že vaši muziku berou lidé jako legraci?
Pane bože, proč?! To je naše pýcha, že lidé berou naše písničky jako legraci!

Také jste popisoval, že lidi jsou jako malé děti - že když komik ze sebe na pódiu dělá blbce, oni si myslí, že je blbec
i v civilu. Pořád to u vás platí?
Já jsem neříkal, že to tak chápou všichni lidé. Jenom někteří. Ale komici a baviči se na ně nezlobí, je to pro ně zábavné.
Když si lidé myslí, že se podobají svým rolím, svědčí to o tom, že je hrají dobře.

Pobavilo mě, když jste o sobě otevřeně tvrdil, že v soukromí jste protivnej blbec. To vám někdo řekl?
Takhle přesně mi to nikdo přímo neřekl, lidi jsou pokrytci, jediný upřímný člověk na světě je moje manželka. Že jsem protivný blbec
mi sice nikdy neřekla, je to jemná, inteligentní osoba, ale sem tam nějaký ten kretén jí ulítne.

Fungujete už přes třicet let a říkáte, že všechny své písničky máte nerad. Opravdu na žádnou nejste ani trochu hrdý?
Jsem schopen vám spíš říct, které písničky považuji za ty zdařilejší, ale o nějakém citovém vztahu tady nemůže být řeč. A jsem, bohužel, většinou spokojen s písničkami, které vůbec nejsou známé. Takže ani nemá cenu, abych je jmenoval.
 
Kateřina Hejdová
MF DNES
 
Baviči jsou stateční lidé
 
31. března 2008, Jana Kačurová, Lidové noviny
Český hudebník Ivan Mládek koncertoval 21. února se svým Banjo Bandem v jihopolském Opole. Šlo o první koncert Mládka v Polsku po fenomenálním úspěchu písničky Jožin z bažin v zemi.
Písničkář a bavič Ivan Mládek právě boduje v Polsku, odkud se, podle vlastních slov, až do září nehne. Skladba Jožin z bažin z něj udělala po třiceti letech zase hvězdu.

LN Jak dopadlo vaše polské turné Jožina z Bažin? Splnilo vaše očekávání?
Přáli jsme si, aby představení probíhala tak jako v Česku a na Slovensku, a to se nám splnilo. Publikum na naše dobře přeložené spojovací texty reagovalo úplně stejně jako u nás doma. Ale nebylo to zadarmo, musel jsem se za týden naučit perfektně polsky. Dovedete si představit, jaká to byla honička?

LN Nepochybně. Kromě toho, že jste se naučil polsky, jaká byla hlavní zkušenost z celého výletu?
Že čistý, nesatirický a nepolitický humor, který děláme, je všude stejný. Musí být ovšem dobře přeložen. V krátké době se nám podařilo zmobilizovat celkem asi deset překladatelů a na polských pódiích jsme se pak přesvědčili, že náš výběr byl správný.

LN Jak jste se na polské publikum připravovali? Celé se to odehrálo poměrně rychle...
Ano, bylo to dost rychlé. Když za námi přijela do Prahy už třetí polská televize, došlo mi, že situace je vážná, a rychle jsem si nechal přeložit
do polštiny asi dvacet písniček. Do deseti dnů se nám podařilo natočit CD „Jožin z bažin v Polsce“ a pak už jsem se začal intenzivně učit polsky moderovat celý náš napůl mluvený a napůl hraný zájezdový pořad. Banjo Band byl trochu skeptický, celou jožiniádu v Polsku považovali za bublinu, která brzo splaskne. Prostě se jim moc nechtělo zkoušet, nejsou na to v Banjo Bandu zvyklí. Předpokládal jsem,
že by bylo možné se v Polsku zachytit, když včas Polákům ukážeme, že umíme ještě něco jiného než Jožina z bažin.
LN Daří se to?
Ano, zatím se nám daří, v Polsku už jsme byli během měsíce na třech zájezdech, příští týden jedeme točit už čtvrtou televizi - a vypadá to,
že od května do září se z Polska nehneme.
LN Kdy naposledy jste s Banjo Bandem takto vyjeli na turné? Nelezli jste si třeba na nervy? Neprobíhala ponorková nemoc?
Byli jsme tam v plné sestavě. Muzikanti, komici i tanečník Pešák. Na delším „turné“ jsme byli naposledy předloni ve Spojených státech
a na nervy jsme si ani nešli. Ale sem tam nějaká hádka byla. Třeba jednou se dva členové kapely - nebudu je jmenovat - mezi sebou
do krve pohádali, kdo z nich dvou míň smrdí. Víte, co to je, za sedm týdnů ujet v autě 27 tisíc kilometrů? Po takovém dlouhém cestování
se devadesát procent kapel rozpadá.

LN O veselé historky jste ale asi nikdy neměl nouzi, je to tak? Přihodilo se vám v Polsku něco obzvláště vtipného?
Pár historek samozřejmě bylo. Jednou jsme například seděli v hotelové recepci a za Pešákem přišla mladá hezká recepční a něco mu šuškala do ucha a pak zase odběhla. Ivo Pešák se začervenal a pak se ke mně naklonil a řekl mi úplně vážně: „Ty vole, vona se mě ptala,
jestli by si se mnou nemohla udělat dítě.“ Ta slečna si s ním „zděntě“ skutečně chtěla udělat, ale já „polštinář“ věděl, že měla na mysli fotku. Ale na Pešákovi mě mrzí, že neřekl hned „ne“ a že váhal. A jeho manželka se bude teprve divit, až jí to řeknu.

LN Vydělal jste zájezdy v Polsku hodně peněz?
Nikdy jsme si nehráli na hvězdy a také jsme nikdy nepožadovali nereálné hvězdné honoráře. Neříkám, že nemáme rádi peníze, ale ještě radši máme muziku, legraci a komediantský život - a proto se nechceme vyceňovat z trhu. Jsem vyučený ekonom, a tak při každé debatě o honorářích s manažery si vezmu tužku a papír a snažím se počítat. Na místa, kde pořadatelé prodělají, se už kapely většinou nevracejí.
A protože se nám líbí jezdit do Polska, i tam jsme nasadili rozumné honoráře. Nejsou špatné, ale ne na zbohatnutí. O to nám ale nejde.
Bohatí už jsme, ale na peníze moc ne. Spíš na to, že si celý život můžeme jenom hrát.

LN V jakém stadiu jsou nápady navštívit jiné země, co jim brání a co je naopak posiluje? Dřív byla zmíněna třeba Ukrajina...
Jako náš nápad nebylo Polsko, tak nás ani nenapadá myslet si na jiné země. Do starých neperspektivních dědků už žádné agentury investovat nebudou a že by se naše polská konjunktura přenesla živelně ještě do nějaké jiné země, je nepravděpodobné. Ukrajina ale není vyloučená... Žije tam spousta Poláků, kteří by mohli Ukrajince infikovat, ale ani nevím, jestli bychom v takovém případě měli sílu jezdit tak daleko. Ale takový Užhorod bychom si střihnout mohli.

LN Zájezd do Polska jste spojil i s výstavou svých obrazů. Jak dlouho malujete a jak dlouho vystavujete?
Když jeden kritik výtvarného umění dostal otázku, co si myslí o mojí a Myslivečkově „antiperspektivě“, tak správně řekl,
že se jedná o amatérský žert na poli zábavy. Nic víc jsme si s malířem Myslivečkem, který se mnou tak polovinu olejů spoluvytvářel,
o svých výtvorech nemysleli. Šlo nám skutečně o žert. Když se ale celá naše první výstava v roce 1988 prodala, rozhodli jsme se v té volovině pokračovat. Hodně obrazů jsme v té době prodali do Německa, Švýcarska a vůbec nejvíc do USA. Náš společný olej „Noemova archa“
visí od té doby v hale Bank of America v San Franciscu. A vystavovali jsme pak naši žertovnou antiperspektivu po celém světě.
Ve švýcarském Bealu, Curychu, Mnichově, New Yorku, Los Angeles, v polském Opole a samozřejmě nejvíc ve vlasti.

LN Prodáváte běžně své obrazy? Za kolik nejvíce jste nějaký prodal?
Obrazy, které jsem já jen kreslil a Mysliveček maloval, jsme všechny prodávali za 4000 dolarů, čistě svým obrazům určuji cenu podle rozměru. Za 1 cm čtvereční požaduji 20 Kč. Stává se, že se dva zákazníci dohodnou a můj obraz si koupí spolu napůl, jednou si dokonce můj obraz společně koupilo pět lidí. Nemám rád, když si kupující obraz dělí ještě na vernisáži před mýma očima.

LN Co kdybych chtěla nějaký koupit? Jak to můžu udělat?
Jestli si chcete koupit obraz, tak si zvažte, kolik centimetrů si můžete dovolit a navštivte mě v ateliéru. Nůžky i metr mám.

LN Co děláte v současné době, po návratu z Polska? Co chystáte pro české fanoušky a publikum?
Banjo Band jede setrvačností, nicméně jsme teď náš pořad trochu inovovali pro letní sezonu. Po klidných zimních firemních akcích nás zase čekají rockové a countryové festivaly, náměstí a amfiteátry -a tam bude hodně lidí, kteří nás loni už někde viděli. A v pauzách mezi českými, slovenskými a polskými zájezdy se budu snažit trochu pokročit ve své další knížce „Blbeček Max“, kterou jsem vydavatelství slíbil dokončit
do konce srpna. Jinak to samé vydavatelství koncem dubna pouští na trh knížku mých fejetonů „Růžové a černé brýle“,
nový zpěvník písniček s ilustracemi Pavla Kantorka a další várku rozebraného románu „Kalenda Meron“.

LN Hrajete, zpíváte, malujete, píšete, jste poměrně všestranný umělec...
Nejsem žádný všestranný umělec, jsem písničkář a kromě občasného malování všechno, co dělám, k písničkářskému řemeslu patří.
Skládání, textování, zpívání, hraní, psaní mluveného slova a moderování. A k nutným slovním gagům se nejlépe dopracovávám při psaní humoristických knížek. Takže nepíšu proto, že bych si chtěl hrát na spisovatele, ale protože mě baví vymýšlet legraci, kterou pak často
aplikuji do našich zábavných pořadů.

LN Přesto - nechtěl byste zkusit ještě něco nového? Měl jste třeba nabídky k filmu?
Měl, ale žádnou jsem nepřijal, mám pud sebezáchovy.

LN Za vaši dlouholetou kariéru jste se stal takřka fenoménem. Vadí vám toto označení?
Zvykl jsem si na přehnané kritiky i na přehnané chvály, novináři něčím čtenáře zaujmout musejí. Čtenáři si nejlépe počtou o šíleném úspěchu a nebo o šíleném propadáku, něco normálního mezi těmito dvěma extrémy je nudí. A tak jim novináři rádi vyhoví a přehání. Tím nebo oním směrem. A nám nezbývá než mlčet. Neradi na nespravedlivou kritiku a rádi na nespravedlivou chválu.
LN Co je pro vás prioritou v tom, co děláte?
Mě samotného to musí bavit.

LN Máte specifický druh humoru...
Když někdo nějakému humoru moc nerozumí a nebo když se někomu nějaký humor moc nelíbí, tak o něm buď shovívavě a nebo milosrdně říká, že je specifický. Já si samozřejmě o sobě myslím, že žádný specifický humor nemám.

LN Co je tedy specifický humor? A nikdy jste tzv. „nenarazil“?
Snažím se celý život o čistý zábavný humor - rozesmívat, to je přece jeho hlavní poslání. Za specifický humor já zas naopak považuji komunální a politickou satiru, úsměvné moudrosti a nudný, takzvaný „laskavý“ humor. A samozřejmě, že jsem byl občas „nepochopen“.
Ale čím jsem starší, tím mám větší odhad, čemu se lidi budou smát, takže dneska už moc chyb nedělám. A když si s nějakým svým fórkem nejsem moc jistý, pošlu s ním na pódium některého svého kolegu.

LN Jaký jste ve svém soukromí?
To nevím, jaký jsem v soukromí, nenahrávám se, to se musíte zeptat mojí manželky a mých kamarádů. Ale asi dost protivnej blbec.

LN Je tady něco jako... říkejme tomu „česká bavičská scéna“. Jak se v takové společnosti cítíte?
Cítím se mezi nimi jako mezi hrdiny. Baviči jsou stateční lidé, kteří kvůli touze pobavit a nebo kvůli penězům riskují svoji důstojnost. Když blbě opravíte záchod, jste pro několik lidí blbý instalatér, když někomu blbě vyoperujete slepé střevo, jste pro pár lidí blbý doktor, ale když se vám v televizi nepovede nějaká legrace, jste rázem pro pět milionů lidí blbec jako člověk.

LN Ale můžete to zase stejně rychle napravit... Koho z vašich kolegů bavičů obdivujete?
Z těch zesnulých Jaroslava Válka, Vladimíra Menšíka, Felixe Holzmanna a Jirku Wimmera. O žijících pomlčím, naštvali by se na mě ti, na které bych zapomněl. Nerad!
LN Zdá se, že máte obrovské zásoby vtipů, kde je pořád berete?
Já nejsem vypravěč vtipů. A když jsem kořenil jedním nebo dvěma vtipy naše televizní pořady, musel jsem je pracně shánět, kde se dalo. Často mi to stálo víc času než napsat scénku nebo monolog.

LN Spousta lidí si pamatuje sotva několik vtipů z těch všech, co někdy slyšeli... Nemáte s tím občas také problém?
Anekdoty si nepamatuje skoro nikdo, znám jen pár lidí, kteří je v hospodě ze sebe doslova chrlí. Ale všimněte si, že často chodí na záchod, aby se tam tajně podívali do malého zápisníčku.

LN Už se vám přihodilo nějaké faux pas?
Jestli se mi někdy přihodilo nějaké faux pas... Vy si děláte legraci! Víte, kolik jich člověk za šedesát šest let zažije! Zvlášť když se živí jako komediant! Třeba když se přede mnou v šatně naše nejslavnější jazzová zpěvačka Eva O. vyčurala do umyvadla se slovy „dámy prominou...“

LN Ach. To byl asi hloupý naivní dotaz. Mám tady ještě jeden. Máte nějaký nesplněný umělecký sen?
Slyšet na vlastní uši živě hrát pianistu Fats Wallera, kytaristu Django Reinhardta nebo bendžistu Paula Martina. Škoda, že už jsou všichni, kluci, mrtví.
Ivan Mládek: Jožin z bažin ho znovu vytáhl na výsluní
Ivan Mládek (65) se opět ocitl v centru zájmu médií.
 
Jeho Jožin z bažin trefil v Polsku nejvyšší posty žebříčku satirických písniček, na internetu patří k nejvyhledávanějším a Poláci si melodii houfně stahují na své mobily.
Jak písnička v 70. letech vznikala a kolik jste za ni tenkrát dostal?
"Melodii i text jsem napsal v roce 1976 na objednávku pro zlínskou barovou kapelu Zdeňka "Kňučíka" Navrátila. Přislíbili mi demižon slivovice, který mi pak nikdy nedali. Ale kamarádi jsme zůstali."
Může se stát, že vám písnička vydělá dnes víc, než když byla čerstvým hitem?
"Jednou písničkou se v malém státě nezbohatne, kdybych se spoléhal jen na Jožina, tak bych asi chcípnul hlady. Ani v Polsku nemůže vítězství v hitparádě a vysílání v médiích znamenat rito. Může to ale být start k natáčení a koncertům. To záleží na agenturách. Nejsme líní koncertovat, jenom jsme už líní to iniciovat."
Čím si obnovenou slávu strašidla z bažin u střední a mladé generace Poláků vysvětlujete?
"Když už se Jožin v českém provedení nějakým nedopatřením v Polsku ujal, tak jim tam už asi, chudákům, zůstane. To jsme si nakonec vyzkoušeli i na Slovensku. Vzniklo to zřejmě tím, že ti mladší, co pořád leží na internetu, začali písničku šířit a popularizovat. My v Polsku začínali, máme za sebou nejméně tři stovky představení a zřejmě v Polsku taky skončíme."

Ivana Mládka už navštívila polská televize TVN, bude mít u severních sousedů vernisáž obrazů a určitě i koncertní turné

Hana Höschlová (16. 1. 2008) Blesk

IVAN MLÁDEK: NA PENÍZE KAŠLU ...

Proč jste si jako destinaci vybral právě New York?
„V New Yorku jsem měl s naším Dada divadlem první představení. Dlouho jsme se tu neohřáli, čekalo nás pětadvacet tisíc kilometrů
autem a asi třicet představení pro naše krajany. A měli jsme na to jen sedm týdnů.“

Vycestoval jste sám?
„Parníkem jsem plul jen s našim hercem Pavlem Skalníkem, zbytek skupiny letěl. Byli jsme se Skalníkem na lodi snad jediní dva chlapi,
kteří spolu spali v kajutě a kteří spolu pořád všude chodili. Podle řeči podobné ruštině si zpočátku všichni o nás mysleli, že jsme KGB,
pak si o nás všichni začali myslet, že jsme homosexuálové, a v závěru plavby už všem bylo jasné, že jsme jen dva blbci.“

Co třeba společné rodinné výjezdy, účastníte se jich?
„Samozřejmě, ale něco takového se u nás uskuteční tak jednou za rok. Každý máme trochu jiné zájmy. Manželka golf, syn tenis
a já válení na břiše na dece na zahradě.“

Jste ten typ, který klidně přespí pod širákem?
„Když mám dobrý spacák, neprší a střeží mě nějaká noční hlídka, tak klidně.“
Kdy jste si třeba naposledy zahrál u ohně?
„Asi tak před čtyřiceti lety. Vlastně nedávno jsme hráli s kapelou u nějakého velkého táboráku – ale bylo to za peníze, to mi trampové neuznají.“
Kde jste nejraději trávil dovolené jako malý kluk?
„Na chatě mých rodičů u zatopeného lomu v Babicích u Říčan.“
A nyní?
„Teď už jsem dva roky nikde na dovolené nebyl, v létě máme s divadlem a s Banjo Bandem nejvíc vystoupení. Ale ještě donedávna jsem každé léto jezdil nejmíň na měsíc ke Středozemnímu moři do francouzské Provence.“

Jakou vaši písničku nejraději hrajete?
„Svou žádnou, nejsem narcisák.“

Co vaše kytarová samohrajka, kterou jste vymyslel, je stále o ni zájem? Kde se nejvíce prodává?
„Teprve o ni začíná být zájem. U nás a také dost v Americe. V Bostonu byla například nedávno založena Společnost pro šíření guitariana
v USA. Rozhodně ale není pravda, že už mi z patentu tečou miliony korun. Já a mí společníci máme ve vývoji tolik proinvestováno,
že se profitu možná ani nedožijeme. Ale to nevadí, na peníze kašleme, jde nám jenom o slávu.“

Co by jste chtěl ještě vymyslet? Pracujete třeba na nějakém podobném vynálezu?
„Na žádném vynálezu nepracuju a ani guitariano za nějaký moc výrazný vynález nepovažuju. Je to v podstatě keyboard pro kytaristy. Překvapilo mě ale, že se před námi do tohoto projektu už někdo nepustil. Kytaristů je padesátkrát víc než pianistů, a přesto neměli dosud
nic podobného k dispozici. Možná nějakou tu přídavnou krabičku, ale museli stejně dál předpotopně pravou rukou brnkat.
U guitariana vám na sólovou hru stačí levačka a pravou si hrajete nebo nahráváte doprovod, přehazujete sólové nástroje, děláte stoptimy. Anebo si v ní můžete držet cigáro.“

Váš pořad Evergreen show letos skončil, nepokoušel jste se prosadit podobný typ pořadu u jiné televizní stanice?
„O žádný nový pořad se už nepokouším, protože žádná česká televize nemá a už asi nebude mít peníze na podobný typ pořadu. Evergreen show byla takovou naší labutí písní. Podobně jako v jiných malých státech už budou peníze jen na diskusní pořady, rychlokvašky,
seriály a reality show. A nebo na ty pořady, které si v televizích píší sami televizní úředníci. U nás se to smí a nepovažuje za střet zájmů,
tak by byli blbí, kdyby to nedělali.“

Nezanevřel jste na televizi?
„To rozhodně ne, mám na jedenáctileté natáčení na Nově hezké vzpomínky, teď dalších jedenáct let budeme z toho možná mastit
na desky písničky, scénky a monology. To je také zajímavá práce.“

Nepřipravujete pro své fanoušky nějakou pecku?
„Máme novou hru se zpěvy, která se jmenuje »Pitkin a Libuna plus DPH«. Budeme ji občas hrát v pražské Redutě na Národní třídě.
Jinak nepřerušeně dál brázdíme po vlastech českých a slovenských s několika zájezdovými pořady.“

Vy jste zastáncem zdravého životního stylu?
„Kdo vám to řekl? Přežírám se, takřka se nehýbu, pohybuju se většinou v zakouřeném prostředí a pořád se kvůli něčemu nasírám.
Neznám nikoho, kdo žil nezdravěji. Snad jenom Pešák.“

Údajně hubnete, kolik jste shodil zatím kilo?
„To také není pravda. S váhou jdu pořád trochu nahoru díky rodové dispozici. Ale naštěstí jen mírně.“

Malujete také obrazy, máte třeba nějaký v současné době rozmalovaný?
„Připravuju se na výstavu obrazů z golfového prostředí v Karlových Varech. Čtyři menší už mám a teď se pouštím do poněkud většího plátna. Bude to velký řepný lán a na něm plno ohnutých babek v kroji. Místo motyček budou držet v rukou golfové hole a budou s nimi odpalovat řepu na valník. Některé budou patovat zblízka, některé budou pálit přes celé pole.“

Kde vás můžeme v nejbližší době vidět?
„Zítra ráno u zubaře v Řevnicích. Začíná mě bolet sedmička vpravo nahoře.“ (smích)
 
Ivan Mládek *7. 2. 1942, Praha
Po Vysoké škole ekonomické vystupoval ve skupinách Storyville Jazz, KTO, White Stars a Mustangové. Od sedmdesátých let vede Banjo Band Ivana Mládka (hity: Jožin z bažin, Hlásná Třebáň, Znojmo, vidím tě dvojmo, Jez, Medvědi nevědí, Zmalovaná, Černá hodinka).
Letos se musel po jedenácti letech rozloučit s televizí Nova, kde měl úspěšný pořad Čundrcountry show, který se krátce před zrušením přejmenoval na Evergreen show. Kromě hudby se věnuje také malování, vynalezl takzvaný antiperspektivní styl, což je kresba v obrácené perspektivě. Tohle ale není jeho jediný vynález. Po světě se dobře prodává také jeho guitariano, což je takový kytarový keyboard.
Ivan Mládek je ženatý a má syna Štěpána.
 
Aha! (Šárka Nováková 6. 9. 2006)
Foto TV Nova
 

IVAN MLÁDEK: RENESANČNÍ UMĚLEC

Ve Francii se mi hrozně líbilo, ale nechtělo se mi být celý život emigrantem. Neměl jsem na to, stýskalo se mi po rodičích, po kamarádech, po Sázavě, po českých buřtech s cibulí. Nakonec jsem si řekl, že si kvůli blbejm komunistům nebudu ničit život, a vrátil jsem se.
Naprosto mě překvapilo, když jsem si ke všem profesím, které děláte, připojil i to, že jste vynálezce. A dokonce snad i úspěšný. Jak vás napadlo sestrojit "samohrajku" aneb elektronické guitariano?
Nejsem žádný vynálezce, jen jsem po celoživotním hraní na strunné nástroje zatoužil mít nástroj, na který si můžu sám snadno zahrát plnou muziku i s harmonickým doprovodem a basem – tak jak to umí dobří pianisté nebo i špičkoví kytaristé. Když ale normální nefanatické publikum poslouchá celý večer jenom kytaru nebo piano, tak ho to taky k smrti unaví. Myslel jsem si, že když budu mít nějaký kytarový keyboard, na kterém můžu během produkce střídat nástroje, doprovody, hudební styly, nebudu uši posluchačů tolik trápit. Žádná továrna mi zatím takový nástroj nevyrobila, a tak jsem si ho musel vymyslet sám.

Neříkejte, že jste si to guitariano vyrobil úplně sám. To už byste mě naprosto ohromil.
Samozřejmě jsem nešel do nějaké dílny a tam nástroj vyrobil. Nebýt mravenčí práce technických a počítačových géniů Davida Převorovského, jeho otce Zdeňka Převorovského, Viktora Plačka a dalších lidí, kteří se asi na desetiletém vývoji guitariana podíleli, a nebýt spolupráce se Strunalem Luby a rakouskou firmou Aki Elektronic, tak by guitariano asi nebylo. Guitariano je prostě kytarový keybord, který má stejné, ne-li větší vymoženosti než ta známá rozšířená pianová samohrajka. Běžné guitariano nehraje samo. Při zpěvu nebo při jednoduchém sólu si pravou rukou na klávesnici na těle nástroje zahrajete doprovod, ten si uložíte a pak už se můžete plně soustředit na řádění té levé ruky na krku. Pravou rukou už si jen volíte nástroje, stoptimy, brejky. Muzikanti, kteří už guitariano mají, většinou paměť ani nepoužívají. Při jednoduchých moderních harmoniích stačí i při náročných sólech pravou rukou akordy přehazovat. Myslím si, že guitariano je i pro začínající muzikanty tím nejjednodušším nástrojem na světě. I hudební antitalent si může po týdnu cvičení zahrát na nástroj celkem poslouchatelnou plnou muziku.
A jak to vlastně vypadá? Co všechno se s tím dá zahrát?
Guitariano vypadá jako normální klasická kytara španělka, ale místo strun má na krku jen lanka, pod kterými jsou senzory. A na těle je klávesnice pro automatický harmonický doprovod a soustava dotykových tlačítek pro volbu doprovodu, nástroje, síly zvuku, "fillinů" a dalších radostí – a na boku těla je displej. A co se s tím všechno dá dělat? Hrát asi 200 rytmů, hrát asi 200 hudebních nástrojů, pohrávat si přes midi s počítačem, prostě všechno, co umí dobrý pianový keyboard. Koho zajímají větší detaily, tam má všechno www.guitariano.com (viz také foto – pozn. autora).
To jste takový kutil, nebo spíše zapálený muzikant?
Spíš zapálený muzikant, jak už jsem říkal, to kutilství jsem raději přenechal jiným.

Prý se ta samohrajka celkem slušně prodává – dokonce snad i v Anglii a Americe...
Pro USA a celou Evropskou unii máme guitariano patentované. To, co se o guitarianu píše, je ale často přehnané. Je pravda, že víc než v Česku je o guitariano zájem spíše v zahraničí. Tak už to u nás bývá, lidi většinou akceptují novinky, až když přijdou z Ameriky. U nás si guitariano koupilo jen několik muzikantů, ale teď máme opravdu dost velkou zakázku pro Anglii. Takovým těm zprávám o tom, jak mi do kapsy tečou miliony, se musím smát. Všichni, co se na výrobě guitariana podílíme, máme miliony investovány a bude nám dlouho trvat, než se nám vrátí.

Vy jste vystudovaný ekonom. Dělal jste tuhle práci vůbec někdy? Zvládnete si třeba spočítat daně?
Ekonoma jsem nikdy nedělal a daně bych si možná uměl vypočítat. Ale nechci se tou smutnou prací zabývat, a tak mám daňového poradce.

Proč jste se vůbec dal na ekonomiku? Tehdy jste o hudbě jako o obživě ještě neuvažoval?
Vysokou školu jsem studoval hlavně proto, abych šel jenom na rok na vojnu. Kdybych tenkrát jenom trochu počítal s tím, že se budu živit muzikou, tak bych začal hrát na jiný nástroj než na bendžo a snažil bych se dostat na konzervatoř.

Tak jaká tedy byla vaše cesta od ekonomiky k hudbě? Obojí má k sobě přece jen dost daleko.
Jednoduchá. Když jsem se po půlroční přerušené emigraci ve Francii vrátil, s pošramoceným kádrovým politickým posudkem mi ani nezbývalo nic jiného než jít hrát na bendžo do hospody. Že si tenkrát v rozhlase, který mě zpopularizoval, nevšimli mého posudku, to je pro mě dodneška záhada. Možná mi pomohli někteří redaktoři, kteří měli smysl pro humor a už se tolik nebáli. Normalizace už holt nebyla takový socialistický fašismus jako v padesátých a šedesátých letech.

Kdy jste vlastně poprvé začal hrát? Vedli vás k tomu rodiče, nebo jste byl muzikální přirozeně odmalička? První byly snad housle, jestli se nepletu.
Ano, začal jsem jako malý kluk na housle, pak jsem jako puberťák pokračoval na kytaru a jako dospělý jsem se dostal k bendžu. Rodiče mě přitlačovali jen k těm houslím, u kytary už to byl zřejmě vrozený zájem o muziku. Říkám vrozený zájem a ne talent. Ale byl tak silný, že jsem mnohé talentované pak dohnal.

Kde a kdy se vzalo vaše první bendžo?
Koupil jsem si ho za třicet korun od jednoho spolužáka ze strojní průmyslovky. Jmenoval se Hora. Ta cena byla v té době adekvátní, bendžo nemělo ani kůži, ani struny a tělo a krk byly zvlášť.

Mimochodem – prý jsou Češi druhým největším výrobcem bendž na světě? To je fakt?
To nevím, ale je to možné. Na světových hudebních veletrzích, po kterých s guitarianem někdy jezdíme, je vždycky nejvíc bendžových stánků českých. Takže na tom asi něco pravdy bude.

Kolik bendž vůbec vlastníte?
Mám čtyři, na dvě hraju a dvě jsou jako nevydařená okrasa na zdi.
Jaký je váš nejvzácnější nástroj? Anebo taky nejoblíbenější – pokud se to nekryje.
Teď mám nejradši guitariano DMV 100, je bílé a má černou mramorovou vrchní stranu, trochu mi připomíná pomník, ale hraje se mi na něj krásně.
Ale zpátky k vaší hudbě: vystupoval jste svého času i ve Francii a prý jste tam chtěl po osmašedesátém roce také emigrovat. Nevyšlo to?
Ve Francii se mi hrozně líbilo, neměl jsem ani potíže s penězi, dost slušně jsem si tam vydělával s balalajkou po ruských klubech a měl jsem jít i na Sorbonnu, kde jsem si měl své vzdělání z československé VŠE trochu doladit pro Francii. Ale nechtělo se mi být celý život emigrantem, neměl jsem na to, stýskalo se mi po rodičích, kamarádech, po Sázavě, po českých buřtech s cibulí. Nakonec jsem si řekl, že si kvůli blbejm komunistům nebudu ničit život, a vrátil jsem se. Už se nepopravovalo a lidi, co se politicky neangažovali, už se nezavírali, tak jsem se vracel celkem klidný. Říkal jsem si, že mě jako muzikanta nechají na pokoji. Úplně nenechali, ale dalo se to vydržet. Ale hlavně v tom "kocourkově" byla docela sranda. Pravda, někdy i trochu šibeniční...

Možná by pak ale nevzniklo více než 500 vašich písniček, které na češtině prakticky stojí a Češi je často znají nazpaměť. Takže když se ohlédnete, možná si můžete poděkovat, ne?
To je celkem jisté, že kdybych zůstal ve Francii, tak bych žádné písničky neudělal. Tady mi nic jiného ani nezbývalo. S posudkem uličního výboru KSČ v Praze 6 bych asi kariéru ekonoma neudělal.

Máte na některou písničku už alergii? A naopak nějakého favorita?
Alergii nemám na žádnou, ani nemám žádného favorita. Už jsem všechny svoje písničky tolikrát zpíval, že když to dneska na pódiu odklepu, tak už ani nevím, co hrajeme. Takže ze svých písní ani žádné pocity mít nemůžu. Tím nechci říct, že svou práci odbývám, jde vlastně o takovou nezaviněnou automatiku, která dřív nebo později postihne řemeslníka z každého oboru.

Jak se to stalo, že jste začal dělat textaře?
Původně jsem chtěl, aby moje písničky otextovávali Eda Krečmar nebo Pavel Vrba. Jejich texty se mi líbily. Měli ale v té době moc práce a lezlo to z nich jako z chlupaté deky, takže jsem si začal textovat sám.

Trochu odbočím, ale zajímá mě, co děláte nejdřív – je to text, nebo hudba?
Různě, jednou tak a jednou tak.

A kam chodíte na nápady? Za třicet let už přece člověk musí všechno probrat aspoň třikrát. Nevykrádáte už sám sebe?
Už žádné písničky prakticky nedělám. Asi patnáct let píšu až na výjimky jen mluvené slovo.

Kamarádka Nováková mě pověřila, abych se zeptal, kolikrát se vám už přihlásila nějaká Dáša Nováková. Tak se tedy ptám: ozývají se vám?
Pár se mi jich už ozvalo, mimo jiných také tehdá ještě Dáša Veškrnová. Zavolala mi na Štědrý den a řekla mi, že považuje za svou povinnost mi oznámit, že se právě také zařadila mezi Dáši Novákové. Novák se jmenoval její první manžel.

Chodí vám někdy taky kritické ohlasy? Jaké? Naštve vás to, nebo se zasmějete?
Když se profláknete, tak musíte počítat s tím, že vznikne armáda lidí, kteří vás nesnáší. A někteří jsou holt psavci a stěžovatelé na institucích. Některým takových dopisům se zasměju a přiznávám se, že se nad některými vážně zamýšlím. I největší zuřivec, který vás nenávidí, může mít v něčem pravdu.

Prý jste jaksi z nutnosti začal kdysi i zpívat. Je to pravda?
Ano, původně jsem chtěl, aby moje písničky zpíval Honza Pacák, ale podobně jako textaři Krečmar a Vrba toho měl v té době také moc, a tak mi nezbývalo než i zpívat.

Dostal jste někdy nějakého Slavíka nebo jiná ocenění – třeba za prodané desky?
Dostal jsem v roce 1977 od Mladého světa ocenění za autorskou činnost, jmenovalo se "Bílá vrána", ale jinak nás nikdy nikdo za nic nevyznamenával. Přestože jsme prodali přes milion nosičů, nebyla žádná zlatá deska, žádná platinová deska. Až po revoluci jsem se od kamarádů redaktorů Aleše Sigmunda a Honzy Halase dozvěděl, že byl z ÚV KSČ vydaný příkaz: "Nezakazovat, ale v žádném případě neoceňovat a nevyznamenávat." Ke konci svého režimu komunisti prý trochu přitvrdili a vydali rozhlasu a televizi příkaz: "Dále nepopularizovat." Dneska mi to přijde líto, že mi soudruh Husák nikdy nepřipnul medaili.

Ptám se záměrně, protože nějak vůbec nedokážu pochopit skladbu vašeho publika. Moje máma vás třeba vůbec nemusí, já ano. A relativně nedávno vás začaly přehrávat dvě kapely ve vlastním provedení – ty písničky pak hltá hlavně mladé publikum... Takže mi není absolutně jasné, jak to je.
Chodí na nás, dívají se na nás a kupují si naše desky ti, kteří mají podobný smysl pro humor. A smysl pro humor neurčuje ani vzdělání, ani sociální zařazení, ani národnost, natož věk. Když někdo nepochopí nějakou anekdotu v patnácti, tak ji nepochopí ani v šedesáti, i když mezitím vystudoval deset vysokých škol. Je logické, že když někdo nepochopí náš humor, tak registruje jen sem tam nějaké neslušné slovo nebo jen naši často schválně debilní "vatu" a papouškuje pak po různých kritičkách bez špetky humoru, že děláme pokleslou zábavu.

A jak to u vás bylo s malováním? K tomu vás přece nic nemohlo nutit.
Budete se divit, ale ke konci minulého režimu mi nic jiného nezbývalo než se živit malováním. Na malíře byl ÚV KSČ krátký, protože prodej obrazů se dal těžko zakázat. I když jsem od otce malíře o malování leccos věděl, sám jsem malíř nebyl, proto jsem se dal dohromady s akademickým malířem Myslivečkem a začal mu kreslit obrazy v důsledně otočené perspektivě, kterou zatím nikdo nepoužil. Mysliveček je dotvářel olejem a velice dobře šly pak na odbyt na Západě, hlavně v Americe. Později jsem některé obrazy začal dělat celé sám, takže naše výstavy potom byly pestřejší. Antiperspektivu jsme začali vystavovat ve dvojím provedení.

Ten nápad s obrácenou perspektivou přišel jak?
Napadlo mě to pár let předtím, když jsem se pro Mladý svět snažil vymyslet nějakou co možná nejoriginálnější kresbičku rychlíku, který jede z Opavy.
Myslíte, že byste se jako malíř uživil?
Zatím to nepotřebuju. Nedávno jsem se dověděl, že se sem tam nějaký můj obraz vydraží v aukci za hodně velké peníze. Trochu mě to mrzí, protože jsem v minulosti většinu obrazů rozdal kamarádům. Musím namalovat další a ty už nikomu nedám.

Kde je možné vaše obrazy vidět nebo koupit? Chystáte v blízké době nějakou výstavu?
V červnu mám výstavu svých antiperspektivních obrazů v Los Angeles a v červenci v New Yorku. A přitom jich mám pořád ještě zoufale málo. Maluju jako vzteklý, nevím, jak to všechno stačím. Asi to budou výstavy ještě mokrých olejů.

Možná se to tak veřejně neví, ale vaším koníčkem jsou velká auta. Proč to?
Není to koníček, ale nutnost. Na zájezdy s kapelou potřebujeme velká, bezpečná a pohodlná auta a to jsou jedině auta americká.

To vždycky kapelu vozíte vy?
Většinou já. Oni mi všichni celkem důvěřují, i když už jsme nějakou tu menší kolizi měli. Když jsem unavený, vezme to někdy Pitkin, Plačková nebo Roubychová.
Kolik aut teď tedy máte?
Pro práci použitelná mám dvě a pak v garáži jednoho poloveterána Cadillaca.
A jezdíte nejraději kterým?
Asi chevroletem Suburbanem.
Slyšel jsem celkem zábavnou historku o vašem prvním autě. Prý to byl původně malý tank.
Byl tam jen motor z nějakého německého malého tančíku, který měl za úkol ujet s náloží výbušniny asi dvě stě metrů k nepřátelskému objektu a tam vybouchnout. A já vůl to auto koupil! Neujelo ani těch dvě stě metrů. Skončilo u nás před domem jako dětská prolézačka.
Svým politickým zaměřením jste jednoznačně konzervativní pravičák. Nebo se mýlím?
Nemýlíte se.
Jak myslíte, že dopadnou volby?
Mám obavu, že znovu nakonec vyhrají socialisté. Evropě podle mě není pomoci. Už od husitů, Pařížských komun a jiných nesmyslů mají tady lidi v mozcích zakódované, že stát se o ně musí starat. A jsou kvůli kusu bezpracného žvance ochotni dělat mu onuce.

A co říkáte tomu, že možná až pětina Čechů chce znovu volit komunisty? Co to podle vás je? Kolektivní ztráta paměti, nespokojenost s poměry?
Je úplně jedno, jestli volby vyhrají socialisté a pak se nechají v parlamentě podporovat komunisty a nebo jestli vyhrají přímo komunisté a ti se nechají podporovat socialisty. Komunisti tady de facto řádí už devět let. Dělat tady ještě větší socialismus jim brání jen NATO a relativně o trochu méně socialistická EU.
Vraťme se ale ke kapele – z Novy jste trochu podivně zmizeli. Myslíte, že ještě zamíříte někam na obrazovku?
Nepočítám s tím, že bychom v dohledné době začali dělat nový zábavný televizní pořad. Komerční televize se zaměřují jen na reality show a seriály, ty báby v domácnosti jim při vaření na to budou stejně koukat, tak co by vyhazovali peníze za nějaké komiky. A veřejnoprávní televize se svými komisemi a radami je pro nás pasé.

Co chystáte jiného? Kde vás můžou diváci zase vidět? A bude to jen hudba, nebo i nějaké divadlo?
Pro naše fanoušky, kteří jsou na nás zvyklí z televize, otevíráme v dubnu v pražské Redutě na Národní třídě Dada divadlo a začínáme hrou "Pitkin a Libuna plus DPH". Jedná se o žertovnou hru se zpěvy, kde diváci kromě strhujícího děje najdou i to, co od nás znají z televize – tedy legraci, recesi, písničky a sem tam i nějakou tu pokleslost.
 
Stratosféra www.stratosfera.cz/ 4/2006
IVAN MLÁDEK
 
Nedávno se vaše jméno objevilo v souvislosti s iniciativou šéfa divadla Ta Fantastika Petra Kratochvíla ”Nevolme rudou koalici”. Proč jste se rozhodl ji podpořit?
Zavolali mi a já jsem souhlasil. Vy byste to snad nepodepsala?

Asi ano, ale jak zareagujete, když vás někdo nařkne z toho, že za minulého režimu jste nebyl nijak perzekuován a běžně se objevoval v televizi, na rozdíl třeba od jiných lidí, kteří se k té iniciativě hlásí – např. Kristiána Kodeta, který byl v emigraci, nebo Jiřiny Jiráskové, která dlouho nesměla hrát?
Za normalizace byli podle mě až na čestné výjimky perzekuováni hlavně jiní komunisté, kteří bojovali jen za jiný socialismus. A ti byli pro vládnoucí kliku reálným nebezpečím, že je připraví o funkce. Já jsem měl po dobrovolném návratu z emigrace ve Francii nálepku antisocialistického živla, měl jsem příšerný politický posudek, každou chvíli mě někdo udával za protikomunistické výroky, v roce 1982 jsem dokonce neúspěšně požádal o vystěhování z Československa – a přesto jsem mohl hrát. Takoví jako já byli totiž pro normalizátory neškodnými blázny. Asi jako jsou pro demokracii dneska blázny royalisté. Že se splní můj tajný sen o tom, že tu jednou nebudou ani Dubčekové, Mlynářové a Hájkové, tomu nikdo nevěřil. Ani já.

Jste patronem středočeské kandidátky ODS, kterou vede Vlastimil Tlustý. Nese to s sebou nějaké povinnosti? Budete třeba muset říkat vtipy na náměstích?
Budeme na pódiích dělat to, co děláme normálně. Možná budu i vyprávět anekdoty, ale nebudou politické. A Kalamity Jane také nebude napodobovat Paroubka. Do své profese politiku nemotáme, myslíme si, že ODS dostatečně podpoříme tím, že se kampaně zúčastníme.

Zdá se mi, že se čeští politici berou příliš vážně. Nemyslíte, že by politice neuškodilo víc humoru a nadhledu?
Jako se sranda nehodí do porna, tak se nehodí ani do politiky. Nechápu, proč by politici měli žertovat? Stejně to většinou dělají blbě. Myslím si, že některým politikům zabere při přípravě projevů nejvíc času vymýšlení vtípků a vtipných přirovnání.

A co říkáte na to, že premiér Paroubek “vtipně” poslal k Mirkovi Topolánkovi historický kočár s tím, že ho vyzývá na předvolební souboj?
Připadalo mi to být trapně idiotské. Doufám, že se ODS nenechá vyprovokovat k podobným křečovitostem.

Vy nejdete pro ostřejší názor daleko. Tím často vzbuzujete hodně emocionální reakce, například ministryně informatiky Dana Bérová v novinách prohlásila, že vaši hudbu upřímně nesnáší, že je to pro ni symbol socialismu, a když čte rozhovory s vámi, že se jí dělají pupínky, že je to pro ní český komunismus. Co na to říkáte?
S tou hudbou to chápu, někomu může lézt na nervy. To, že jsou pro někoho moje písničky symbolem socialismu, když vznikly za socialismu, také chápu. Nechápu jen, co si paní Bérová představuje pod pojmem český komunismus. Možná jí v mých rozhovorech provokuje moje rezolutnost a nekompromisnost, která byla bolševikům vlastní. Musím si to takhle vysvětlit, abych si nemyslel, že je paní ministryně hloupá a neví, co znamená slovo komunismus. Já si ale jako muzikant můžu dovolit provokovat, nemaj mi redaktoři dávat provokativní politické otázky. Výpad paní ministryně mě ale ani moc nepřekvapil. Členové malých rádoby pravicových stran říkají i o Václavu Klausovi, že je to komunista. Budiž, nemají ho rádi a snaží se ho naštvat, ale z mindráku z něj rozbili největší pravicovou stranu a od té doby tady vládnou pod nálepkou Sociální demokracie komunisti. Tak kdo je větší komunista? ”Pravicovost” paní Bérové skončila v momentě, kdy jí komunisté nabídli teplé místečko ministryně ve svém kabinetu. Z toho se zas dělají pupínky mně.

Říkal jste, že vládnou komunisté. Snad socialisté, ne?
Podle mě je to prakticky to samé. Sociální demokraté se liší od komunistů jen tím, že akceptují pravidla parlamentní demokracie. Mají stejné cíle, stejné způsoby, stejné vyjadřování i stejné obličeje. Nechci říct hloupé…zdání někdy klame.. ale jsou to ty samé typy. K tomu, aby dosáhli svých socialistických cílů, nepotřebují totalitu, stačí jim oblbovat lidi sociálními jistotami a ti je důvěřivě zvolí. Staří komunisté měli tanky na lidi úplně zbytečně. Už jsem to někde psal, že podle mě jsou sociální demokraté schopni v prostředí demokracie dosáhnou ještě dotaženějšího a byrokratičtějšího socialismu než klasičtí komunisté. Viz některé skandinávské země.

Po mnoha letech nemáte v televizi žádný pravidelný autorský pořad. Co vás teď nejvíc živí?
Kvůli živení nic dělat nemusím, pro potěšení jsem pro sebe a sólisty Pitkina, Plačkovou, Roubychovou, Kubu, Pešáka, Šindelářovou a Mrázka založil Dada divadlo a budeme s ním jezdit a pravidelně hrát v pražské Redutě na Národní třídě. Už máme pár představení za sebou, vypadá to, že to bude bavit nejen nás, ale i naše fandy, kterým tak nahradíme naši pravidelnou televizní show, na kterou byli zvyklí.

Není to trochu riskantní založit divadlo v době, kdy jich je u nás přehršel a mnohá z nich se potácí na pokraji přežití? Vždyť to musí být prodělečný byznys, nebo se mýlím?
My nebereme naše Dada divadlo jako byznys. Bereme ho víceméně jako prezentační záležitost.

Budete si tam zvát jako hosty i politiky?
Nebudeme si tam zvát žádné hosty, tedy ani politiky.

A do hlediště přijít můžou? Třeba i sociální demokraté?
V publiku mě nevadí ani komunisti, ani fašisti. Mně vadí v parlamentu.

Pojďme k vašemu soukromí, které je poněkud obestřeno tajemstvím. Žijete za Prahou v okolí Berounky. Proč jste utekl z hlavního města?
Protože se mi v Praze špatně parkovalo.
Na rozdíl od mnohých celebrit si nezvete domů televizi a nepředvádíte se, jak vaříte v nové kuchyni nebo sázíte stromky. Proč si svoje soukromí tak úzkostlivě střežíte?
Já si ho ani tak nestřežím, jen ho nechci sám tahat na veřejnost. Já vím, že to je móda dnešních tzv. celebrit se podělit se s celým národem o svoje radosti z manželek, dětí, milenek, nemovitostí, dovolených na Bahamách a nových limuzín, já ale tuhle potřebu nemám.

Máte nějakou jinou úchylku?
V mládí jsem měl úchylku ”povaleč”, dneska mám úchylku ”workoholik”.

S vaší ženou Evou jste ženatý už přes třicet let. Dokážete se ještě vzájemně překvapit, vytočit?
Jsme spolu už třicet sedm let, ničím se už nepřekvapujeme a ani se už navzájem nevytáčíme.

Nova teď vysílá reality show Výměna manželek. Měl byste chuť si takovou výměnu někdy zkusit?
Výměnu manželek nesleduju, dívám se jen na zprávy a někdy v noci na ČT 2, když dávají dobrý film.

Jaké povolání má vaše manželka?
Nevím. Ale asi žádné, protože je pořád doma nebo na golfu. Ale abych jí nekřivdil, sem tam také natočí nějakou desku na klavír, hraje výborně klasický ragtime. Všechny klavírní podehrávky v našich televizních pořadech byly od ní. A také je to někdy můj generální cenzor
.
A čím je váš syn?
Je advokát.
Nevadí mu, že jeho tatínek je ten “kašpar” z televize?
Myslím si, že se za mě ani nestydí a ani se ve mně nevidí. Nenechal se mnou moc ovlivnit a jde si svou cestou. Je asi spíš po mém otci právníkovi.

Proč to jsou většinou ženy, které na vás reagují podrážděně? Nebude to tím, že ve vašich pořadech vystupují jako přihlouplé zrůdy?
Ty ženy, které mají smysl pro humor, na nás podrážděně nereagují.

Co se vám na ženách líbí a co na nich nesnášíte?
Líbí se mi na nich jenom prsa a nesnáším, když si je nechávají zmenšovat.

Zažil jste někdy situaci, kdy vám některá divačka po představení vynadala?
Byl jsem kvůli produkci ohrožován jen jednou, když jsme jezdili v duu s Luďkem Sobotou. Nějaký slepec se vysápal uprostřed představení na pódium a chtěl mě zmlátit svou bílou holí za to, že jsem si v písničce ”Psohlavci” dělal legraci z Koziny. A nebylo to ani na Chodsku. Myslím, že v Pardubicích.
Mnoho muzikantů nebo herců maluje – vy ale zase vybočujete – proslavil jste se technikou obrácené perspektivy, kdy to, co je na obraze blíž, je malinké a to, co je nejdál, je velké. Co na vaše obrazy říkají akademičtí malíři, například Kristián Kodet? Považují to za recesi nebo to hodnotí jako opravdové umění?
Co sem pořád pletete Kristiána Kodeta? Je to můj kamarád a toho nemůžu pomlouvat. A když ho budu chválit, tak si zase bude myslet, že si z něj dělám srandu. Malířům se člověk nezavděčí.

Kolik obrazů jste prodal a kdo je kupuje?
Asi polovinu obrazů jsem dělal s malířem Jaroslavem Myslivečkem a polovinu sám. Prodali jsme toho v minulosti dost, ale od té doby, co jsem začal psát pro televizi, jsem přestal mít na malování čas. Teď už zase maluju. Musím, protože v červnu mám výstavu v Los Angeles a v červenci v New Yorku.

Kdo tyto výstavy pořádá?
Tu první organizuje česká konzulka v Kalifornii paní Fuchsová a tu v New Yorku pan George Suchánek, známý přítel české kultury.

Budou výstavy prodejní?
Nebudou vzhledem k tomu, že jsem na podzim slíbil další výstavy, tak bych ty obrazy radši přivezl zpátky. Doufám, že mě někdo penězi nepřemluví. (smích)

Za kolik byste svůj obraz prodal, kdyby vás někdo hodně přemlouval?
O tomhle se nechci zmiňovat, aby Kristián Kodet nezáviděl.

Co kromě malování nejraději děláte?
Mým největším současným koníčkem je hrát na guitariano. Nahrál jsem teď na něj u Popronu první sólové album “US evergreeny". Po dlouhé době jsem zase udělal pár nových textů.

Pro ty, co to nevědí, elektronický nástroj guitariano je váš vynález a je to něco mezi kytarou a pianem. Prodává se dobře?
Nástroj jsem vymyslel asi před deseti lety a prakticky až do loňského roku ho vyvíjeli technici a počítačoví experti David a Zdeněk Převorovští a Viktor Plaček. Jedná se de facto o keyboard pro kytaristy. Žádný převratný vynález to není, jen mě zaráží, že ho před námi nikdo nezačal vyrábět. Kytaristů je přece o mnoho víc než pianistů. V současné době vyrábí nástroj v malých sériích firmy Guitariano, Strunal Luby a Aki Elektronic. Guitariano má všechny vymoženosti dražších pianových keyboardů a stojí v obchodě necelých 40 tisíc. U nás si ho zatím pořídilo asi deset lidí, ze známých hudebníků si na něj zvykají první průkopníci Pavel Sedláček, Waldemar Matuška a Petr Kocman. Jinak máme spíš objednávky ze zahraničí, z Velké Británie máme teď dokonce zakázku na 200 kusů.

To je dobré přilepšení do rodinného rozpočtu, ne?
To určitě ne. V žádném případě není pravda, že mi z patentu na guitariano kapou miliony. S mými kolegy jsme do vývoje investovali tolik, že se možná nikdy nedočkáme ani kýžené nuly. Jsme skeptici a nepočítáme s masových rozšířením nástroje.

Takže nepočítáte s tím, že se z vás stane nakonec podnikatel s živnostenským listem?
Když mě od banja do kanceláře nedostali komunisti, nedostanou mě tam ani kapitalisti. Jsem zvyklý na život na volné noze, přece to nebudu v 64 letech měnit.
Není to škoda? Vždyť jste vystudovaný ekonom.
Já studoval ekonomii? Vlastně máte pravdu, už si vzpomínám, kdysi jsem ji dělal.

Dlouhá leta máte stále stejnou image – manšestráky a sako. Zdá se, že módní trendy jsou vám ukradené. Je to tak?
Nevím, kdyby byla tma a nemohl bych se podívat, tak ani nevím, co mám na sobě. Módní trendy nesleduju, nemám čas se zabývat kravinama.

Máte prý rád velká americká auta. Je to proto, že jste vysoký a malé auto by pro vás bylo nepohodlné?
Už jsem toho za ty dva miliony kilometrů na silnici zažil a viděl dost, abych dával přednost velkým bezpečným autům. A máte pravdu, že se do nich i líp vejdu.
Jaké auto teď řídíte?
Teď jezdím s chevroletem suburbanem.

Prý občas rád zajdete do hospody. Jste ten typ, který baví partu nebo spíš vyhledáváte soukromí?
Člověka, který by si občas rád nezašel do hospody, si nedovedu představit. To musí být nějaká zrůda.

Jak byste se charakterizoval třemi slovy?
To bych nechal na někom jiném. V podstatě se moc neznám, dá se říct, že se znám jen podle vidění.
 
Ivan Mládek (64)
Vystudoval ekonomii na vysoké škole, ale nikdy se jí nevěnoval. První dixielandovou skupinu Storyville Jazz založil v osmnácti, ve čtyřiadvaceti svůj první banjo band. Po vojně v roce 1968 emigroval do Francie, kde se živil hraním na balalajku po ruských pařížských klubech.
Z rodinných rodinných se po půl roce vrátil. Po návratu se živil jako sólista po varieté a nočních klubech, od roku 1973 s countryovou skupinou Mustangové a od roku 1976 se svým novým Banjo Bandem. Autor notoricky známých písniček jako je Jožin z bažin nebo Dáša Nováková, který byl jedenáct let autorem a protagonistou pravidelné tv show, nedávno založil v Praze divadlo Dada a kromě skládání písniček, zpívání a vymýšlení zábavy maluje obrazy. Je ženatý a má dospělého syna.
 
Monika Mudranincová, Lidové Noviny 4/2006

 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist